Zajímavé myšlenky z promluvy při děkovné mši

Milí sourozenci ASC, chci se s Vámi (pro změnu) podělit o jeden oslovující slavnostní zážitek, který je myslím možno osobně zpracovat i "dálkovým přístupem".
Zúčastnili jsme se rodinné oslavy 85. narozenin našeho milého strýčka, salesiána P. Jaroslava Kopeckého (vyšla moc pěkně) a vyžádala jsem si potom písemně pár myšlenek z jeho promluvy při děkovné mši, abych se mohla rozdělit i s ostatními o atmosféru těch okamžiků; o jeho vděčný, hluboký a pokojný náhled na svůj život v retrospektivě i výhled dál... Je to poučné i povzbudivé, výzvou k poděkování za takové svědectví života i k prosbě za jeho potřeby dále při té jubilejní příležitosti...

S díky za pozornost zdraví Zdislava Boštice

Drazí, v životě každého člověka existují dva základní momenty – narození a smrt. Žalm 90 říká, že průměrný lidský věk dosahuje sedmdesáti let, v příznivých případech osmdesáti.
Ani ve snu mě nenapadlo, že překročím osmdesátku, že se dožiji třetího tisíciletí. Dnes už mám k devadesátce blíže než k osmdesátce.
Věřím, že každého z nás Pán vede často i přes nepříjemné skutečnosti, které přestávají být po čase drásavými. Můj život byl často i ve velkých nebezpečích, především za války a během totality. Na příklad na konci války se zastavila fronta na Ostravici, kde jsme měli v Hodoňovicích dřevěný dům a v něm nás žilo asi dvacet mladých salesiánů. Tři dny kolem nás vybuchovaly granáty; v domě nezůstala celá ani jedna tabulka skla v oknech, neměli jsme žádný kryt, dovnitř nevletěl ani jeden granát. Za totality, když jsem byl zavřený a pracoval v dolech, dozorci říkali: Vy se už odtud nedostanete. Mně bylo tehdy třicet, oni byli starší, jistě již nežijí a já ještě žiji.
Pán dal vždy více ochrany, více pomoci, více sil, než bylo nebezpečí. A když bylo třeba, poslal vždy někoho, kdo podal pomocnou ruku, aby mě podržel. Častokrát jsem si to ani neuvědomoval. Tak tomu je dodnes. Je třeba důvěřovat, říkat Pánu co nejčastěji: Do tvých rukou svěřuji svůj život.
Pánu děkuji nejen za to, že mě povolal k životu, ale stejně vděčný jsem mu za to, že jsem se narodil v příkladné věřící křesťanské rodině. Děkuji za své rodiče, sourozence. Když jsem se rozhodl zasvětit se Pánu v rodině Dona Boska, ztratily pro mne důležitost mnohé věci. Dnes už blahoslavený papež Jan XXIII. říkal: „S důvěrou pohlížím vstříc budoucnosti. Chci, aby – ať už bude dlouhá či krátká – byla svatá a posvěcovala druhé“.
Stále se učím naslouchat, chápat, čekat, odpouštět, mít všechny rád, nepropást nic závažného, neprožít čas marně, naplňovat život.
Stále neodbytněji cítím, že světlo lampy slábne, že se blížím ke konci pozemské cesty. Nestěžuji si. Vidím, slyším, chodím, mluvím... Denně posiluji svou víru, že tato cesta nekončí pádem do propasti nicoty, ale pádem do otevřené náruče Boží, že se setkám se všemi přáteli, kteří mě měli v životě rádi. Věřím ve zmrtvýchvstání. Celý život se modlím: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život věčný“. Věřím, že „se budeme radovat doma u nebeského Otce“, jak končí naše každodenní zásvětná modlitba k Panně Marii.
Drazí, děkuji Vám za Vaši modlitbu, za Vaši lásku, za Vaše přátelství.
Navzájem si odpouštějme. Pokračujme. Naplňujme životy. Láska nestárne.
Žehnám Vám!

P. Jaroslav Kopecký