Turín (Crocetta) – postřehy salesiánského studenta Petra Zelinky

Můj první rok studia teologie zde v Turíně se pomalu chýlí ke konci. Když se teď ohlížím zpět, tak musím říct, že to byl to rok velmi zajímavý, obohacující a skutečně naplněný. V několika odstavcích nabízím pár myšlenek jako shrnutí toho, co jsem zde prožil a co mě zaujalo:

Alpy - vrchol

1. Naše komunita – Ačkoli jsem se zpočátku obával tak velké komunity (70 studentů, 26 místních salesiánů), musím říci, že mě hodně oslovila zdejší přátelská atmosféra a jednota mezi námi studenty a skupinou salesiánů-formátorů. Samozřejmě, nechybějí ani těžkosti, ale přece jen vnímám snahu většiny spolubratří žít naplno své povolání podle evangelia a podle vzoru Dona Boska. Položil jsem si také několikrát otázku, co přispívá k této pozitivní atmosféře naší komunity. Myslím, že jsou to dvě jednoduché věci: 1. hluboký a opravdový vztah k našemu Pánu, Ježíši Kristu a 2. každodenní vzájemné odpouštění, které je klíčem k dobrým vztahům s ostatními. Znamená to vidět a chtít nejprve dobro druhých, umění být velkorysí a také ochotu obětovat některé věci při uskutečňování našeho povolání a poslání. Častokrát to bývá náročné, ale vidím, že to vše přináší dobré ovoce.

2. Kulturní rozmanitost je jednou z výhod i nevýhod naší početné komunity. Soužití spolubratří 15 národností nejednou bývá příčinou nedorozumění, nepochopení nebo též určité antipatie. Na druhou stranu je však pramenem obohacení, rozšíření obzorů i příležitostí k poznání nových kultur, otevření srdce druhým, inspirací pro práci s mladými. Myšlenky Dona Boska jsou podivuhodně univerzální a preventivní systém při výchově mládeže užívají s úspěchem salesiáni v nejrůznějších kulturních i společenských kontextech. Zkušenost mezinárodní komunity je jistě i zkušeností do budoucna, kdy bude inkulturace stále aktuálnější a díky „projektu Evropa“ se noví zahraniční misionáři objeví třeba i v našich českých komunitách a budeme se muset naučit žít (ne jen „přežít“) společně. Uvědomil jsem si, že jde zejména o změnu mentality a schopnost přijímat druhé s jejich odlišnostmi, aniž by to ohrozilo moji identitu.

3. Krása liturgie – jedním z příjemných překvapení je pečlivost, která se věnuje přípravě i prožívání liturgie v širokém smyslu slova. Počínaje společnou modlitbou ranních a večerních chval. Recituje se pomalu a beze spěchu, užívají se nejrůznější formy tak, aby modlitba nezevšedněla a nestala se rutinou. Velká důležitost se klade na hudbu a zpěv. Žalmy se zpívají, doprovod zajišťují varhany a kytara. Každodenní společné slavení Eucharistie je skutečně „ústřední událostí“ naší komunity, kde se uskutečňuje naše spojení s Pánem a zároveň upevňuje bratrské společenství. Povzbuzením je též společná večerní páteční adorace nebo každodenní modlitba růžence.

4. Osoba ředitele komunity – rád bych se zmínil o jedné osobě naší komunity, která má z mé strany zvláštní uznání. Je to ředitel komunity don Luigi Testa. Myslím, že pro nás studenty představuje skutečného duchovního otce. Na jedné straně je laskavý, pozorný a vstřícný ke všem spolubratřím komunity. Na druhé straně je náročný, vyžadující plnění povinností, rozhodný a ukazující směr kupředu. Často mluví o „umění vidět a poznávat Boží vůli díky okolnostem, prostřednictvím lidského faktoru skrze naše představené, provinciála, generální kapitulu, protože skrze ně k nám mluví Duch svatý. To ovšem často vyžaduje velkou víru, zvlášť v situacích, kdy je obtížné některé skutečnosti přijmout a kdy jsou mnohé věci lidsky nepochopitelné.“ Pravidelní měsíční rozhovor s ním je skutečnou radostí, září z něj jistota a neustálé „ponoření do Boha“ a taktéž z celé jeho osobnosti lze vyčíst jeho lidskou i duchovní zralost a taktéž hlubokou znalost lidí. Moc dobře zná za ta léta pozitivní i stinné stránky lidské povahy a je velmi realistický, takže během několika setkání pozná charakter člověka, s kterým hovoří a nenechá se vodit za nos. Dokáže však přitom každého vhodně povzbudit a jasně naznačit kudy pokročit na cestě duchovního života.

5. Studium je vlastně hlavním důvodem a náplní našeho pobytu zde v Turíně. Dny ubíhají víceméně v podobném rytmu – dopoledne posloucháme přednášky a odpoledne je samostudium, takže je poměrně dost času na vstřebání všech poznatků. Předmětů zde máme možná o něco méně než na jiných teologických fakultách, výhodou však je možnost jít více do hloubky a získat tak skutečný základ, na kterém lze později dále stavět. Studium nabízí řadu podnětů pro osobní duchovní život, modlitbu, rozjímání i prožívání komunitního života.
Z výkladu synoptických evangelií si vzpomínám na našeho profesora, který nás upozorňoval na nebezpečí hrozící studentům (ale i vyučujícím) teologie: totiž, že se třeba můžeme stát odborníky na Písmo svaté a můžeme znát mnoho věcí o Bohu (podobně jako farizeové a zákoníci). Pokud však nebude náš vztah ke Kristu skutečně živý, tak nám naše vědomosti budou nanic a naplní se tak jiná část Bible, a sice, že „Bůh skryl mnohé věci před moudrými a chytrými a zjevil je maličkým“, a to nejdůležitější v našem životě půjde mimo nás.
Mě osobně velmi oslovila patrologie. Církevní otcové (jako např. Ignác z Antiochie, Justin, Irenej z Lyonu, Tertulián a další) se pro mne stali živými vzory skutečných mužů, které je možné následovat. Zaujal mě jejich život vzdělaných teologů, odborníků, kteří o Písmu pouze nebádali, ale svůj vztah ke Kristu skutečně žili a díky své pastorační službě (jako biskupové nebo kněží) byli v kontaktu s nejaktuálnějšími problémy své doby a vhodně na ně reagovali.

6. Radost být salesiánem – v naší komunitě denně potkávám spolubratry, kteří celým svým postojem vyzařují skutečnou radost a životní naplnění na cestě svého salesiánského povolání. U každého z nich jsem si všiml několika typických prvků: skutečně krásný a hluboký vztah k Pánu, který se projevuje jak pozornou účastí na liturgii, tak i osobní modlitbou. Z toho plynou také zdravé a přátelské vztahy k ostatním spolubratrům v komunitě. Dalším prvkem je pečlivé plnění vlastních povinností (ať už jde o studium nebo jednotlivé služby a odpovědnosti) a nakonec také celková vnitřní radost. V jejich přítomnosti se každý cítí dobře a „bezpečně“ a tito „nositelé radosti“ tak přispívají k celkové rodinné atmosféře komunity.

Turín

7. Začátek generální kapituly v Turíně – Nevšedním zážitkem byl pro mě začátek generální kapituly v Turíně. My, studenti z Crocetty, jsme měli na starost organizaci liturgie, zpěv a pořadatelskou službu v bazilice na Valdoku. Mohli jsme tak blíže poznat účastníky kapituly a uvědomit si tak, že naše kongregace je skutečně univerzální a celosvětová s velmi pestrou zkušeností jednotlivých regionů v uskutečňování výchovných myšlenek Dona Boska. Několikrát jsem si zkusil představit, jaké to asi je, vidět kongregaci pohledem „shora“ (ze strany představených). Myslím, že představení vidí spíše aspekt jednoty (co mají jednotlivé provincie na celém světě společného, co nás sjednocuje), na rozdíl od pohledu „zdola“, kde si člověk více uvědomuje v čem jsou každá provincie, komunita nebo spolubratr odlišní nebo originální.

8. Pouť za Františkem Saleským – krátce po velikonocích jsme s komunitou zamířili na dvoudenní pouť do francouzského Annecy, po stopách sv. Františka Saleského. Bylo velmi přínosné si trochu připomenout myšlenky i život tohoto našeho patrona a znovu si uvědomit, co všechno z jeho myšlenek Don Bosko převzal. Mě osobně nejvíce zaujalo, když nám náš průvodce vyprávěl o misijním působení Františkově v Chablais – městečku, jehož obyvatelé se díky němu opět vrátili ke katolické víře. František se před začátkem misií celý týden postil a modlil se. Trochu jsem pak přemýšlel, jak se k pastorační činnosti stavím já sám. Jestli je skutečně modlitba na začátku každého díla a toto dílo provází. Anebo jestli se naopak jen spoléhám na lidské úsilí, které je samozřejmě nezbytné. Vzpomněl jsem si na slova hlavního představeného, že výchova je záležitostí srdce a pouze Ten, který je pánem lidských srdcí, může i ztvrdlá srdce změnit a naplnit láskou, tak, jak jsme toho svědky třeba právě u podivuhodného působení Františka Saleského.

Annecy-bazilika Navštívení

9. Hory – jednou z radostí pobytu v Turíně je příležitost tu a tam vyrazit na menší túru do hor. Možnost protáhnout své tělo, ztuhlé sezením nad knihami, je velmi vítaná. V horách pak je možnost trochu víc se ztišit a „být Bohu tak nějak blíž“, vnímat krásu přírody a přemýšlet o Božím stvoření i o kráse lidského života. Po velikonocích jsem s dalšími třemi spolužáky jel na výlet do Alp – do údolí Val Chisone. Cestou autem jsme projížděli přes vesničku Perosa Argentina (právě zde pobývala v letech 1924-27 v čele s donem Ignácem Stuchlým skupina českých hochů, kteří se chtěli stát salesiány). Tuhletu historickou chvíli jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, a tak jsme zde na chvíli zastavili a já si zde udělal několik fotek. Nakonec jsme dojeli do výchozího bodu ve výšce asi 1800 m a odtud pokračovali pěšky po turistické značce. Postupně se nám odkrýval krásný výhled na okolní vrcholky a hřebeny až jsme i my po několikahodinovém výstupu dorazili na vrchol ve výšce 2869 metrů.

10. Oratoř S. Luigi – velmi zajímavá byla beseda s turínským salesiánem donem Cesarem, který nám vyprávěl o své pastorační zkušenosti v oratoři S. Luigi. Tuto oratoř založil v roce 1847 Don Bosko jako druhou oratoř v Turíně, nedaleko centrálního vlakového nádraží Porta Nuova. Posledních 7 let zde funguje nový projekt. Tým několika salesiánů, vychovatelů a dobrovolníků se věnuje práci s tou nejchudobnější a neohroženější turínskou mládeží, s mladými přistěhovalci (zejména z Maroka), kteří žijí ve velmi nuzných podmínkách v nejrůznějších ubytovnách, kanálech a pochybných domech ve skutečné chudobě hmotné, morální, citové i kulturní. Pracuje se ve třech rovinách – „komunita“ (jakýsi domov pro chlapce), oratoř (místo setkávání, her a přátelství) a „street work“ – práce v terénu, na ulici. Zajímavostí je „pojízdná oratoř“ – autobus s hracími pomůckami a několikačlenným týmem, který brázdí Turín a na předem vytipovaných místech nějakou dobu stojí a stává se tak kontaktním místem, kam přichází mládež. Myslím, že činnost této oratoře je jednou z odpovědí na naléhavé výzvy dnešní doby a inspirací i pro ostatní salesiánská díla.

Čas tu běží rychle jako voda, ale pokud člověk vidí odkud a kam směřuje, tak je to čas skutečně požehnaný. Jsem vděčný za možnost zde studovat, dát tak základ svému povolání salesiána a načerpat podněty pro své poslání. Děkuji též za modlitbu a podporu … Deo gratias!

Petr Zelinka SDB