Jablko nepadá daleko od stromu…

Již několikrát jsem se v různých médiích setkal s pozvánkou na Víkend pro otce s dospívajícím synem, ale nevěnoval jsem pozvánce zvláštní pozornost. Až mě jedna dobrá duše přiměla k zamyšlení a já vyzval našeho nejstaršího syna Františka k účasti na tomto víkendu. Syn kupodivu výzvu přijal bez přemlouvání a do nabitého diáře si termín zaznamenal.

Ve zvacím dopisu jsme se dozvěděli, že nemáme během víkendu používat mobil ani PC, abychom si víkendu příjemně užili, neboť se koná na samotě a v srdci přírody. Že si víkend neklade za cíl nás poučovat, či teoreticky informovat o všech úskalích vašeho vztahu, ale že je o tom, tento vztah prožít na vlastní kůži. Realizační tým byl veden snahou pomoci otcům převést dospívající syny do světa mužů. Bývalo tomu tak vždycky, že se starší rodu scházeli s dospívajícími muži a předávali jim své zkušenosti a odkaz předků. Že víkend by měl tedy nejen posílit vztah otce a syna, ale měl by hlavně pomoci v navázání nového, zralejšího vztahu… Znělo mi to velmi zajímavě a s blížícím se víkendem se pak zvyšovalo mé těšení, ale zároveň i nervozita…
František navrhl, abychom auto nechali doma a jeli třeba na kole. Ne že bych na kole neuměl jezdit, ale na sto deset kilometrů na frekventované hradecké silnici jsem se necítil. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis. Do Pardubic pojedeme vlakem a pak jsem to do Bělče nad Orlicí (nedaleko Třebechovic) odhadoval na 20 km, tedy hodinu pohodové jízdy – přesně do začátku programu, říkal jsem si. Ale nejsem zkušený cyklista (na kole jezdím jen asi dva kilometry do kostela a zpět), tak jsem nedokázal vše domyslet do důsledku… (Kilometrů to bylo nakonec třicet…)
Klimatizovaný vláček se závěsnými stojany na kola nám skýtal pohodlnou cestu, ale kvůli jakýmsi rychlíkům jsme do Pardubic dojeli se zpožděním dvaceti minut. Při výstupu z vlaku do nás už vráželi cestující, lační jízdy směrem Kolín a Praha. Venku před nádražím jsme si upevnili bágly na nosiče a chtěli honem vyrazit. Ale ouha – zjistil jsem, že mi chybí ledvinka. V ní jsem měl doklady, peněženku, mobil, mapu… Nastal první sprint. Uf – díky Bohu, vlak ještě neodjel a – díky Bohu – nedotčená ledvinka odpočívala mezi cestujícími. Zázraky se dějí! Malé bloudění pak způsobilo další zdržení. Pardubice jsou protkány cyklostezkami, ale ne vždy opisují silnici… Po nasazení na správný směr se už jelo v pohodě. Ale řeknu vám, po čtyřiceti minutách svižné jízdy jsem začal brblat, co jsme si to vymysleli. Navíc hodiny ukázaly na devatenáctou hodinu, a to jsme tam už měli být. Setmělo se, dostali jsme se do lesů a díky objížďce neplánovaně i na velmi frekventovanou silnici. František naštěstí lehkomyslný jako já není, vezl zadní blikačku a já od něho dostal baterku čelovku. Ale jen symbolickou bludičku skoro s vybitými bateriemi. Aspoň něco. Když se blížil vrchol finiše, měli jsme uprostřed černých lesů odbočit na tu správnou lesní cestu. Na internetu jsem to měl naštěstí prostudované, tak se uhýbací manévr už napodruhé povedl. Kamiony nám už cestu neosvětlovaly, jeli jsme potmě. Naštěstí tam mají zcela rovné lesní komunikace, jelo se nám proto dobře. Náhle František zvolal: „Co to je?!!!“ V ten okamžik jsem vrazil do závory, která byla nalíčená proti motoristům. Byla to však neohoblovaná kláda, takže ve tmě dokonale skrytá. František stačil brzdit, já nic netušil. Těžký bágl na nosiči udržel kolo při zemi, tak jsme spolu nesaltili. Dostal jsem jen prudkou ránu do kolena a chvíli byl úplně otřesen. Myslel jsem, že jsem skončil, že mám koleno na hadry (nebylo). Ale šlo jej trochu ohýbat, tak jsme pomalu pokračovali. Do cíle to už bylo nakonec jen pár set metrů, za zatáčkou jsme vjeli konečně do tábora, i když o hodinu později… … …
Co se tam od onoho pátečního večera do nedělního odpoledne odehrávalo, to je prosím chlapské tajemství. Jen vám prozradím, že se mi všechno moc líbilo, že jsme na sebe s Františkem měli čas a mohli si říct, co jsme si ještě neřekli, že jsme se tam museli jeden na druhého spolehnout a že vám – otcům se syny – další víkend vřele doporučuji. Byl jsem doslova ohromen nad dokonale připraveným a do všech detailů propracovaným programem, žasnul jsem nad množstvím všemožných rekvizit, které si organizátoři museli dovézt, představil jsem si za tím desítky a desítky hodin obětavé práce a byl jsem moc rád, že se takoví nadšenci v dnešní uhoněné době najdou. Děkuji Františkovi Růžičkovi, Pavlovi Wagnerovi, P. Jaroslavovi Mikešovi a dalším, že se o křehké vztahy otců a synů tak citlivě starají…
Nabourané koleno jsem rozchodil (ale po měsíci ho ještě cítil), tak jsme i cestu zpět zvolili opět kombinovaně. Byl už ale krásné slunné odpoledne, nikam jsme nepospíchali, tak jsme si oklikou ještě udělali výlet na Kunětickou horu a urazili tak 35 kilometrů už v příjemném tempu.
A proč jsem zvolil výše uvedený nadpis? Protože jsme se oba chlapi vyznamenali zapomněním něčeho důležitého. Já nechal ve vlaku onu ledvinku, František nechal v táboře na venkovním parapetu svazek klíčů – od bytu, od školy, od kluboven skautských a salesiánských…:-(
Když se za letošním prvním podzimním víkendem ohlížím, mé srdce je plné díků… Jméno Hospodinovo budiž pochváleno!!!
František Jakubec, šťastný otec

P.S.: Zajímá vás, jak to dopadlo s těmi klíči? Díky Bohu dobře, jako s ledvinkou. Po telefonické domluvě s panem správcem dorazily poštou… §;-)

Kontakt na organizátory: František Růžička, Husitská 128/32, 417 41 Krupka, mobil: +420 602 28 25 20, tel.: 417 852 315, e-mail: frantisek.ruzicka@mukrupka.cz, ruzicka@centrumprorodinu.cz