nadpis Don Bosco ASC je třetí větev salesiánské rodiny, kterou založil v roce 1876 svatý Jan Bosko. Soustřeďuje ty křesťany, kteří chtějí v salesiánském duchu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež a obyčejné lidi.
Dnešní datum: 19. 09. 2020  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Kdo jsme? :: Ke stažení :: Slovakia  
Duchovní cvičení

Adresář ASC



Konto AIRBAG

Adresa a kontakty
ADRESA:
Sdružení salesiánů spolupracovníků
Kobyliské náměstí 1
182 00 Praha 8
IČ: 00406902
číslo účtu:
253474458 / 0300


  • Provinciální rada
  • Místní společenství
  • Ostatní adresy

  • Články podle data
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30     

    Duchovní cvičení

    * Co je to „Colle Don Bosco“

    Vydáno dne 18. 08. 2006 (1913 přečtení)

    Milí přátelé, v neděli 13. srpna jsme se vrátili z putování po stopách matky Markéty. Jako po každé nevšední akci jsem plný krásných dojmů. Moc rád bych se o všechny podělil. Ale už jsem jednou psal: „Jak sdělit nesdělitelné?“ Pokusím se jen o malé přiblížení… (Omlouvám se za ukecanost, já to hutně neumím.) :-/

    Díky Hospodinu, Jankovi a dalším dobrým lidem jsme se s Bohdankou dostali do míst, kam bychom se sólo těžko vypravili. Naše putování začalo v úterní podvečer v Praze Kobylisích, kde jsme se nasoukali do pěkného autobusu a s požehnáním otce provinciála a s pomocí Boží vyrazili. Od ředitelského týmu (Michal Jirsa a Marie a Vojta Moravcovi) dostal každý osvěžující bonbónky a také texty Jankových přednášek spolu s vyčerpávajícími informacemi o cestě, místě pobytu a všem souvisejícím.
    Cesta byla provázená určitým nepohodlím při spaní, ale přesto se mi do srdce zapsal milý okamžik. V autobuse už byla tma, chystali jsme se do hajan. A tu Jirka Rechner vytáhl foukací harmoniku a k usínání nám krásně hrál tklivé a něžné tábornické melodie. Po dešťové přeháňce z mraků zrovna vykoukl zářivý koláč měsíce dorostlého do úplňku… To byla idylka! A během poklimbávání přerušovaného občasným sledováním noční krajiny jsem si uvědomil, že Rakušané jsou celkem rozumní lidé. Zatímco u nás má téměř každá čerpací stanice nepřetržitý provoz, tam řidiče tolik nerozmazlují a pumpaři si dopřávají zasloužený a potřebný odpočinek.
    V teplé a slunné Itálii jsme s Bohdankou ještě nikdy nebyli, proto jsme po rozednění s velkým zaujetím sledovali jinou krajinu, jiné domy, jiný život. Do Colle Don Bosco jsme dorazili oproti plánu později, ale v pořádku a ve zdraví. Po prvním informačním dopisu našich ředitelů jsme byli připraveni na spaní ve dvou až osmi lůžkových pokojích. Smiřovali jsme se s nejpočetnější variantou. A ejhle, téměř všem se nám dostalo nečekaného pohodlí v samostatných dvoulůžkových pokojích s vlastním WC a sprchou. No prostě úžasné. Takhle luxusně jsme na duchovních cvičeních ještě nikdy nebydleli. Dvě obětavé kuchařky (paní Zelenková a její sestra Pavlánová) se vrhly na vaření oběda a nás Janko vzal na úvodní prohlídku světoznámého pahorku.
    Proč „pahorku“? Protože původní zemědělská usedlost Becchi se opravdu nachází na pahorku. Na jeho svazích byly dřív samé vinice, a pod nimi skoro samá kukuřičná pole. No a italsky „pahorek“ se řekne „colle“. (V autobuse při představování jsme se často shodli na tom, že při pozvání na DC na „Colle Don Bosco“ jsme měli představu poznávací cykloturistiky…) Obdivovali jsme budovy domova mládeže, učňovského střediska a tiskárny (původně postavené pro sirotky z druhé světové války) a velký dvoupodlažní chrám postavený v 60. letech minulého století shodou okolností na místě domku, kde se Don Bosco narodil a žil do svých dvou let. Presbitáři vévodí salesiánské rodině známá dřevěná osmimetrová socha vzkříšeného Krista, která mladým lidem a nám všem připomíná, že evangelium je poselství blahoslavenství, radosti, optimismu a vzkříšení. Samozřejmě jsme navštívili dům Dona Boska, který původně sloužil jako hospodářská budova, takže si rodina neužila žádného pohodlí (z chléva se vešlo rovnou do kuchyně…). Prohlédli jsme si dům staršího bratra Josefa s místností a kapličkou, kde si mohl Don Bosco čas od času odpočinout. Vedle těchto domů vyrostl v roce 1915 u příležitosti zavedení svátku P. Marie Pomocnice kostel zasvěcený právě Panně Marii Pomocnici. Také jsme si prohlédli muzeum prozrazující nám životní způsob a styl tehdejší doby.
    Když jsme si masově „proběhli“ tato významná místa, přesunuli jsme se do jídelny k obědu. Nevím jak, ale v zázračně krátké době kuchařky uvařily kotel výborné polévky a špagety se skvělou omáčkou. Po obědě byl čas k oddechu a po odpolední kávě byla další přednáška (s přednáškovým programem se začalo již v autobuse). Ale přiznám se vám bez mučení, má pomalu chátrající tělesná nádoba byla po cestě jaksi nedospalá, tak jsem kávu i přednášku tvrdě zaspal. Až na večerní mši mě čilá Bohdanka probudila.
    Při mši svaté jsme mohli ocenit, jaké výhody má velká skupina lidí. Společný zpěv, jeden z projevů modlitby, byl vskutku sborový a na vysoké úrovni, dvoj i vícehlasý, aniž by se něco trénovalo. Jsem přesvědčen o tom, že nás bylo dobře slyšet až v nebi.
    Po dobré večeři následoval klasický večerní program, pro množství lidí ve dvou skupinách. V naší skupině byl Jankův pomocník – druhý kněz, Petr Matula. Z hlasování vyšlo vítězně téma: Umíme odpočívat? Jak reagovat na citát Dona Boska „Odpočineme si až v nebi…“? Z povídání mi pak utkvělo v mysli, že Don Bosco tím myslel neutuchající snahu o záchranu duší, jinak sám musel také čas od času „vypnout“ a trochu si odpočinout u svých blízkých v Becchi…
    Na kompletář a do hajan se šlo včas, vždyť jsme za sebou měli náročnou cestu. Díky tomu, že jsem prospal celé odpoledne, byl jsem nezvykle čilý. Šel jsem si projít místa, která jsme v poledne jen profrčeli. Byla teplá, tichá noc, jejíž klid zpestřoval koncert cikád(?), nikde ani živáčka (skoro). Pomalu jsem se prošel kolem domů Boskových, vystoupal po schodišti k portálu hlavního chrámu k soše Dona Boska, poležel jsem na trávě a sledoval matné hvězdy, jejichž jas ustupoval před září měsíce v úplňku… Představoval jsem si, jak někde v těchto místech matka Markéta svým chlapcům představovala nebeského Otce, který vše tak moudře stvořil a řídí… (Jenže já po necelých dvou stech letech na té samé obloze sledoval i blikající světla letadel.) Byl to vzrušující okamžik. Ale uvědomoval jsem si, jak návštěvu těchto pro nás posvátných míst můžu absolvovat bez jakéhokoliv účinku. Sice jsem chodil po půdě, po které běhaly bosé nohy Dona Boska, později v Turíně jsem měl jeho ostatky „na dosah ruky“, byl jsem tak blízko převzácné relikvii – posmrtnému plátnu samotného Krista –, ale co mi to prospěje, když se tady vznáším v oblacích a až se vrátím domů, tak pojedu ve starých a pohodlných kolejích. Když nezačnu se změnou svého srdce já sám ve spolupráci s Bohem, samo od sebe se nestane nic… Janko nám při přednáškách pak říkal totéž: „Když navštívíte všechna svatá místa na zemi, z bytu si uděláte kapli, budete pít svěcenou vodu, třeba i spát ve zpovědnici, nic vám to neprospěje, když zůstanete u těchto vnějších úkonů…“ … Spalo se mi pak moc dobře (v posteli).
    Následující dny jsme stihli spoustu akcí. Navštívili jsme nedaleké Capriglio, rodiště matky Markéty. Na naučné stezce jsou na dřevěných deskách napsaná přísloví matky Markéty. V Capriglio nás srdečně přivítal starosta a v místním kostele jsme slavili eucharistii (v témže kostele byla matka Markéta pokřtěna i oddána). Dále jsme navštívili městečko Castelnuovo, je to farnost Colle - Becchi, kde byli pokřtěni Don Bosco a další tři světci. Ve čtvrtek jsme večerní program prožili s manželi Cristinou a Giuseppem Biancchi, kteří jsou také spolupracovníci. Cristina, která je také členkou provinciální rady a má na starosti Rodinu, nám povídala o tom, jak to chodí u nich, a my jim na oplátku přiblížili naši historii a naše snažení… (Lidičky, máme si moc vážit toho, jak to u nás chodí!!) Skoro celý pátek jsme věnovali působivé návštěvě Turína, večer jsme byli pozváni na farmu místní sekretářky ACS, která pochází z rodu matky Markéty a která se jmenuje Maria Occhiena. Ukázala nám studánku, ze které pil Don Bosco při cestě k vlaku a nabídla nám své domácí víno. V areálu Colle jsme mohli navštívit misionářské muzeum, ve kterém jsou shromážděny předměty denní potřeby národů, v kterých působí salesiánští misionáři. Když jsem se tam tak procházel a obdivoval exponáty ve vitrínách, snažil jsem se vžít do situace, kdy bych měl já sám pověsit civilizaci na hřebík a každodenně fungovat třeba jen s nástroji, které jsem tam viděl. Přiznám se vám, že se misionářem nestanu… A v průběhu toho všeho jsme stíhali i přednášky a chvíle ticha.
    Ještě se vrátím k vrcholu duchovních cvičení, k páteční návštěvě Valdoka.
    Po příjezdu do Turína jsme zakotvili v srdci salesiánského díla, na Valdoku. Navštívili jsme světničky Dona Boska, kde vlastně vznikla salesiánská řeholní společnost, kde jsou vystaveny věci, které Don Bosco denně používal, kde je jeho pracovní stůl, na kterém po nocích tolik pracoval, kde je postel, na které spal a nakonec i zemřel, kde je zachovaná kaplička, ve které sloužil eucharistii, když už pro nemoc nemohl scházet dvě patra dolů do chrámu… V přilehlé nové kapli jsme společně sloužili eucharistii my a zahrnovali jsme vás všechny do svých proseb…
    V následujících hodinách jsem měli prostor k soukromé prohlídce celého Valdoka, k rozjímání ve svatyni P. M. Pomocnice, ke svátosti smíření. Díky návštěvě tamní historické výstavy a sledování videozáznamů na informačních panelech (pro mě byla trochu srozumitelná jen polština) jsem konečně pochopil vznik a vývoj Valdoka. Jak si Don Bosco pronajal jednopatrový dům Pinardiho, kde bylo první trvalé bydlení jeho i chlapců. V něm zřídili svou první kapli. Byla zasvěcená Zmrtvýchvstalému Pánu. Chlapců přibývalo, dům povyrostl o jedno patro a zvětšil se o pravé křídlo, v těsné blízkosti domu Pinardiho vyrostl kostel sv. Františka Saleského, kam se chodívala modlit matka Markéta, Dominik Sávio… Osm let po smrti matky Markéty se začala stavět svatyně Panny Marie Pomocnice křesťanů, která je srdcem celé salesiánské rodiny. Světila se za čtyři roky. Padesát let po smrti Dona Boska se svatyně světila znovu, tentokrát rozšířená o další prostor s kopulí a boční lodi. Tak chrám vypadá dodnes.
    Odpoledne jsme kromě Turínského plátna navštívili i kostel sv. Františka z Assisi, kde Don Bosco u jednoho bočního oltáře v tichu a usebranosti slavil svou první mši svatou (slavnou primici pak měl o několik dní později v Castelnuovu). Zde také zachránil před přísným kostelníkem svého prvního chlapce – Bartoloměje Garelliho (nikdo jsme si tam ale zapískat na prsty netroufli).
    No a v sobotu odpoledne, ještě před večerním odjezdem domů, nám skvělí Novotní (Klára a Karel) připravili nevšední duchovní zážitek. Pozvali nás na nový typ pobožnosti „Cestu světla“. Cestu světla (Via Lucis) představuje čtrnáct plastik z lipového dřeva, které visí v bočních lodích hlavního chrámu v Colle. Je to čtrnáct zastavení Krista od jeho Vzkříšení až do Letnic, a rozvíjí a prohlubuje poselství života a radosti, které z Kristova Vzkříšení tryská. Při procházkách po okolí si ale Novotní všimli, že cestu světla je možné meditovat i na svazích Colle pod nebeskou klenbou prostřednictvím jejích reprodukcí rozvěšených po stromech. Geniální nápad! My nebudeme rušit svým programem nikoho v chrámu, a nás zase nebudou rušit někdy hluční návštěvníci kostela. Bylo hezky, po jasné obloze plulo pár obláčků, okolní klid zpestřoval občasný chvalozpěv nebeského ptactva a hlavně, hlavně jemně šuměl vánek. Nemohl jsem si nevzpomenout na Eliáše, který Hospodinův hlas nepoznal ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale v šumění vánku… Deo gracias…
    Cestou domů v sobotu večer jsme ještě navštívili rodný dům sv. Dominika Sávia a nahlédli do jeho kolébky.
    Po nočním přejezdu přes Alpy (škoda, že nočním) jsme v neděli ráno šťastně dojeli do plzeňského salesiánského střediska, kde jsme v kostele sv. Martina mezi farními mšemi sloužili missu svou, a po prohlídce střediska jsme už uháněli do Prahy, z které mnozí ještě putovali dál do svých domovů rozesetých v různých koncích naší krásné vlasti.
    Díky, díky, díky, volají mé rtíky všem, kteří nám umožnili prožít tyto krásné okamžiky!!!

    František Jakubec, ještě plný dojmů…

    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    Celý článek | Autor: František Jakubec | Počet komentářů: 17 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    PRO POVZBUZENÍ
    Proti trudnomylsnosti

    Salesián má být veselý a plný naděje. Proto vám chceme v této náročné době nabízet podněty k povzbuzení a povznesení mysli. Najdete je na této stránce.
    Můžete nás také sledovat na facebookové stránce: facebook.com/ascczech

    MODLITBY
    Modlitby ASC

    Společné úmysly k modlitbě


    Aktualizováno 26. 6. 2020

    ZPRAVODAJ
    Zpravodaj č. 159
    příští uzávěrka
    25. září 2020

    Starší čísla Zpravodaje

    Užitečné ODKAZY

    SDB

    FMA

    SHM

    Bosco Point

    SADBA

    ASC-SK

    SDB-SK

    TV NOE

    Rádio Vaticana

    Víra CZ


    Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému -
    Příspěvky a články na web můžete posílat na adresu nebo