Velikonoční úterý u dona Ignáce Stuchlého

Autor: redakce <redakce(at)ascczech.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 07. 05. 2019

 

Není malých cílů, není malých snů. Mnohé, nebo alespoň některé, se dají uskutečnit, když člověk chce a má k jejich uskutečnění vhodné podmínky. Říká se „Vidět Neapol – a zemřít“, osobně od mé první návštěvy říkám „Vidět Turín – a stále se tam vracet“. Tentokrát však přede mnou stál menší cíl, a to nejen díky tomu, že v letošním roce oslaví don Ignác Stuchlý 150. narozeniny. Prostě proto, že mi přišlo dobré navštívit místo narození našeho prvního českého salesiána, k tomu velké osobnosti české salesiánské rodiny, k tomu osobnosti, jež se snad brzy dočká povýšení na oltář a proces blahořečení se dotáhne, jak se říká, do zdárného konce.

Správně – mým „menším“ cílem se stala Bołeslaw.



Výlet jsem pojala jako „pouť za to, aby naše salesiánská rodina svým životem a jednáním přitahovala, vydávala dobré svědectví a tím pádem i vybízela k následování a získávala tak pokračovatele, nová povolání, a to ve všech našich větvích, zvláště pak mezi bratry salesiány (SDB)“. Mapu jsem měla pouze ze serveru Mapy.cz, ale i ta byla výborná (jak se později ukázalo, takřka detailní), a tak vzhůru na sever! Příhodným startem se mi zdál býti Hlučín. Ztama hezky na sever, na sever, na východ... a zase na sever...

Z Fryštáku jsem dojela autobusem do Zlína, ze Zlína MHD do Otrokovic, z Otrokovic Expresem do Ostravy-Svinova, z Ostravy-Svinova spěšným vlakem do Opavy-východ, a z Opavy-východ motorákem do Hlučína. S drobným zpožděním vlaků trvá cesta z Otrokovic zhruba 3,5 hodiny. Zorientovala jsem si mapu, přešla koleje a juchů – modrá značka! Modrá je dobrá. Modrá vedla podél silnice po cyklostezce do Darkoviček. Tam jsem modrou značku opustila a po silničce valila dál na Vřesinu, která byla 4 km vzdálená. Provoz byl i přes pracovní den vcelku chabý. A tak se šlo báječně, do zad se mi opíral slibovaný jižní vítr a záhy jsem procházela Vřesinou. Zde další směrovka – Píšť 4 km. Skvělé… A tak si to peláším dále na sever do Píště, kde byl Ignácek druhý den po svém narození pokřtěn. Nahoru a dolů po silničce, slunko svítí, ptáci řvou. Píšť, dá se snad říci, leží v údolíčku mezi vršky (jak poetické). Kostelní věž je z dálky vidět a u cedule s názvem městečka vás vítá i další tabule, na níž je Píšť označena jako mariánské poutní místo.

Do kostela jsem samozřejmě zašla, byloť otevřeno jen na mříž. Krásná útulná prostora, zdá se. Tak zde byl náš Ignác pokřtěn… V chodbičce nástěnky, zcela zaplněné různými informacemi a mezi nimi letáček o Staříčkovi s jeho fotkou!  Po Zdrávas Maria jsem šla obhlédnout zdejší dřevěnou zvonici se dvěma ocelovými zvony (bronzové jsou lepší) – a pak dále: po silnici na východ směr Owsiszcze. Leč zde pozor, přátelé! Sice mi mapa prozradila, že mám přejít potok, ale vypadalo to, že AŽ ZA tím potokem je ulice, kde mám uhnout doleva. Za potokem však už nebylo kde uhnout doleva, zato po levé ruce jsem za posledním domem zahlédla cestu, která měla býti zjevně ta „moje“. Nu ale co… Pokračovala jsem dále, až jsem zahlédla cedulu „Ovčice“, což mi definitivně potvrdilo, že jsem sešla z cesty, nicméně hlavu si nelámu – vlezla jsem prostě do pole a mířila správným směrem. Drobný problém byl TEN POTOK. Byl tam zas – a nebyl zrovna úzký. Nabízely se možnosti – potok přeskočit, potok přebrodit, vrátit se potupně k mostku… Ani omylem. Od střední školy, kdy jsem skákala 3,9 m, uplynulo vody, takže svým skokanským schopnostem nevěřím, tož BRODIT. Potvrzuji, že pod tou zdánlivě průzračnou vodou je ČERNÉ BAHNO PO KOLENA. Radujme se, veselme se. No nic, časem třeba opadá. Ujišťuji vás, že TOHLE bahno neopadá, takže v případě, že se vám něco takového stane, doporučuji nemachrovat, vrátit se k potoku a bahno urychleně smýt. Také dost zatuchá.

Jak hlásila mapa, skutečně zde není silnice, ale báječná cyklostezka a podél ní širší „polňačka“, kde je možná připraven terén na úzkou asfaltku, aby – až bude Ignácek blahořečen, mohly z Píště proudit davy lidí a aut a navštěvovat v hojnosti místo Staříčkova narození. Stezka je to asi 3kilometrová. Vítá vás státní hranice a cedule BOŁESLAW. Nádhera. Půvabná víska. A protože je to zázračně jednoduché, i když nevíte, kam jít, prostě stačí jít rovnou za nosem směrem ke kostelu, který zde v době narození Ignáce Stuchlého ještě nestál… a tam, pod kostelem, najdete památník, že „zde sen narodil Ignác Stuchlý“. Přesněji psáno HIC NATUS EST. Srdce zaplesá… Hned vedle je nástěnka a v ní životopis Ignáce Stuchlého v polštině, včetně informace, že v roce 2001 „doběhl jeho proces blahořečení v Olomoucké diecézi“.

Kostelík je malebný, hned nad vstupními dveřmi je působivá mnohobarevná vitráž s holubicí Ducha sv. Kolem kostelíka je hřbitov a na něm… spousta pomníků, na nichž je uvedeno jméno Stuchly nebo Stuchły, např. i řeholnice S.M. Inviolaty Ester Stuchle. A taky je tu svatyňka Panny Marie.

Cíl byl DOBYT! Kamarádi, stálo to za to! (Ukradeno od Cimrmana)

Co se ovšem mě týče, aby to nebyl jen tak nějaký „výletíček“, špatně jsem odhadla čas, který na těch cca 28 km budu potřebovat. Takže jsem zbytečně letěla a tudíž jsem se „utavila“. V domnění, že do Hlučína nestihnu dojít do 16. hodiny, kdy mi ztama jel autobus do Bohumína (bylo 13 hodin), jsem nasadila tempo (polo)indiánského výklusu. Vítr byl proti mně – další nevýhoda. Nohy po třech hodinách nepřetržité chůze, přerušované jen krátkými zastávkami na focení, trpěly. Do Píště jsem došla vcelku v pohodě, ale když jsem pak viděla směrovku HLUČÍN 11 km, pokoušel se o mě infarkt (ne, že bych to nevěděla, ale…). A tak jsem si začala pohrávat s myšlenkou, jak by bylo krásné, kdyby mi Boží Prozřetelnost, když jsem na té „pouti“, poslala pomoc. Že by mi stačilo, kdyby mě někdo zavezl jen do Vřesiny, což by mi odkrojilo 4 kilometry. A tak jsem začala jen tak jako pro zpestření počítat své kroky. Došla jsem k 500, když mě v mírně nakloněné rovině (ve svahu) předjelo auto, zabrzdilo a pan řidič na mě houkl „Nechce svezt? Radši pojďte, než vas někdo srazi...“ Měl pravdu, chlapec, protože provoz značně zhoustl (asi se tu po okolí pracuje jen do 13 hod.) A prý, že mě může dovézt jen do Vřesiny, protože tam bydlí. Je to jasné – Boží Prozřetelnost mi splnila mé přání. Kéž by zabral i úmysl mé pouti, když jsem se při chůzi do Píště modlila desátek „který poslal Ducha sv.“ a zpívala si mariánské písničky… (Musím se polepšit – z každé umím tak dvě sloky.) Do Hlučína jsem už pak došla (se doplazila) v pohodě a zjistila, že su tu s náskokem jedné hodiny (To ten anděl strážný mi ubral ty cca 3,5 km.).

Aby toho ale nebylo málo, ochladilo se, začalo fičet a „v cudzom meste“ mi veselo nebylo. Do Bohumína z Hlučína jezdí „ostravska integrovana doprava“ a částečně valí přes Polsko, že neznalí panikaří. V Bohumíně jsem však opět Expres stihla v pohodě. Co nebylo v pohodě, že u Polomu jsme náhle zastavili, vedle nás zakotvil osobák a zanedlouho po druhé straně Pendolino. A trčeli jsme tam 20 minut. Takže do Otrokovic jsme dojeli s asi tak půlhodinovou sekerou. A jak jsem byla již poněkud bez střehu (opak „furt ve střehu“), přelétla jsem do vlaku na 1. koleji, kde jsem zvyklá, že VŽDYCKY stojí vlak na Zlín. Jaké bylo mé překvapení, když se dveře zavřely a ozvalo se „příští zastávka – Napajedla“. Bohu díky, že byl všední den a autobusy jezdily a jel i z Napajedel do Zlína a odtam do Fryštáku v krátké návaznosti.

Chcete-li si udělat PĚŠÍ výlet za Staříčkem, doporučuji dojet až do Píště (jezdí sem z Hlučína integrovaná doprava). A nebo doporučuji jet na kole – krásná cyklostezka! Doporučuji s sebou vzít rodinu, kamarády… a jít/jet normálním tempem. Se mnou by NIKDO nešel :-) A pokud se zeptáte, proč to dělám, odpovím „Páč su drsňák!“

Pavla "Netopýr" Jungmannová