Je tomu už víc než měsíc, co jsme se vrátili svěží a obnovení až z Velehradu. Slíbila jsem, že napíši o tom, jak jsme se měli, ale znáte to o té kovářově kobyle, která chodí bosa? Denně sedím hodiny u počítače a chystám stránky Naší rodiny a na „moje“ psaní nezbývá čas. Protože plody exercicií zatím ještě nezmizely, přemýšlím o tom, čím byly výjimečné.
Exerciční dům Stojanov na Velehradě je přímo určený k pořádání duchovních cvičení, ale shodli jsme se na tom, že poznat ho jednou stačilo. Velehradská bazilika je sice vzácným poutním místem a pobýt si v tichu u sarkofágu kardinála Špidlíka bylo pro mne vzácnou chvílí, celkově ale rozhodně nejde o tiché místo k ústraní. Současně s námi se zde „obnovovali“ zdravotníci pod vedením P. Aleše Opatrného. Ačkoliv v obou skupinách jistě vanul Duch svatý, prakticky jsme okusili výjimečnost salesiánského Ducha. Náš exercitátor P. Tomáš Rádl se mu i ve ztížených podmínkách snažil dát prostor za vydatné pomoci Lídy a Petra Janžurových.
Už předem nám poslali témata a také úkol: přivézt si s sebou fotografii z dětství, oblíbené CD a knihu, která nás v poslední době oslovila. Rozjímání se točila kolem slov P. Ježíše: Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království. Z našeho zamyšlení, odkud jdeme a kam směřujeme, vznikly originální koláže. Myslím, že jsme se o sobě leccos dozvěděli a uvědomili si, co nám chybí, a že bychom svému dítěti měli věnovat pozornost. P. Tomáš nám neotřele a s humorem předával své zkušenosti, například s „loudáním“. Navnadil nás, abychom vstupovali zpátky do dětského ráje a objevovali pomalost, a tak jako Exupéryho Malý princ někdy „šli pomaloučku ke studánce“.
Za zmínku stojí večery, které díky písničkám a vyprávěním o knížkách, které nás provázejí a o tom, čím jsme v posledním roce prošli, byly velmi osobní, rozmanité a obohacující. Každému jsme po jeho vystoupení od srdce zatleskali, až se frekventanti exercicií s P. Opatrným podivovali, proč tolik tleskáme. Byl to výraz přijetí a radosti z toho, že jsme každý jiný a přece patříme k sobě, takový potlesk nebes. Poslední večer bylo na Velehradě naštěstí rušno, paní starostka prý vdávala dceru, a tak mělo naše závěrečné veselení trochu mimikry: „To nejsou ti salesiáni, ale svatba.“
Pán nám letos opět nachystal exercicie na míru, jak jsme to potřebovali. Připomněli jsme si, že máme být svobodné děti Boží, které neberou nic samozřejmě. Na cestu domů nás provázela slova Daga Hamarskjölda: Za vše co bylo, děkuji, všemu co bude – ano.
Jana Šilhavá, Praha Jih
Fotografie z našich exercicií si můžete prohlédnout na adrese:
http://janzurova.rajce.idnes.cz/ASC_Exercicie_Velehrad_2010/.