Dorozumívání srdcem...

Milí,
čas tak rychle ubíhá a já si uvědomuji, jak dlouho jsem už nenapsala a že vám to dlužím za všechnu vaši účast a snahu mi pomoci.

Nepíše se mi lehce, protože musím psát o tom, že po euforii z toho, že Tom mluví, na mě dolehla znovu nejistota a obavy. Po zákroku gama-nožem a převozu na rehabilitační oddělení ve vojenské nemocnici v Olomouci byl Tom zase v útlumu - vypadal, jakoby nevnímal nic z toho, co se kolem něj děje, nepoznával mě. Padla na mě velká únava. Bylo to hodně bolestné, zvlášť, když jsem předtím zažila, že už s námi komunikoval. Takže jsme začínali zase od začátku - dorozumívání zavřením a otevřením očí… a srdcem.
Teď – měsíc po zákroku - to vypadá, že se Tom pomalu, pomaloučku „probouzí“. Myslím, že si začíná uvědomovat svůj stav. Připadá mi velmi statečný a trpělivý - to mě posiluje a zároveň dojímá - trápí mě, že mu nemůžu pomoct, že mu teď nemůžu porozumět, že mu teď můžu dát „jen“ svou lásku (s veškerou snahou všech zúčastněných o jakoukoliv stimulaci)… a trpělivě čekat.
Musím zároveň vyvrátit dva mýty kolem mé osoby:
1. o mé statečnosti Jsem obklopena milou starostlivostí a péčí mé rodiny i té širší (Tomových bratrů a sester s rodinami a že jich není málo!), ale zároveň si uvědomuji, že to nemůže tak být pořád - taky mají svoje rodiny a své radosti a starosti. Taky mnohá bolest a obava je nesdělitelná a mé srdce je někdy hodně rozechvělé. Můj nejbližší přítel mi opravdu doma moc chybí, ale je tady naštěstí Bůh - jistota všech jistot.
2. že jsem v duchovním životě došla dál. To vás musím ujistit, že nejsem žádná světice. Normálně se s tím každý den peru - s větší nebo menší odhodlaností, někdy se na sebe dokážu podívat i s nadhledem a snad i humorem, ale to se těžko vysvětluje. Naše nejmladší Johanka se mě onehdy ptala, jestli mám radost ze života a já po nějakém přemýšlení jsem přiznala, že mám. Opravdu mám, protože život je úžasný a je to dar.

Myslela jsem ale taky, že Proč? (se nám to všechno stalo) už mám vyřešené, ale ono se to čas od času ve své pravdivosti připomene a musím to znovu a znovu odevzdávat.
Já moc neumím v klidu rozjímat (podle Toma jsem motýlek, který přelétá z květu na květ), ale přemítám …a jak sedávám u Toma a vidím, jak se třeba po spánku pomalinku probouzí a pomocí doteků, slov a políbení se mu vrací vědomí, až se z té strnulosti probere a třeba i usměje - připadá mi, že je to tak i s námi před Bohem. Taky jsme v takovém spánku a Božími doteky na chvíli procitáme. Bůh nás vidí, jací skutečně jsme a jací budeme, až se úplně probudíme. A takové nás miluje a trpělivě čeká…
Moc se mi líbí, co napsala Edith Steinová (židovská intelektuálka, která vstoupila na Karmel a zemřela za války v koncetračním táboře): „Čím větší je tma okolo nás, tím více musíme otevřít své srdce světlu, které přichází shora.“
A to se teprve učím a v tom jsme všichni na společné cestě.
Vím, že teď to bude o důvěře a trpělivosti. Tak se asi na delší čas odmlčím. Už jsem toho napsala až moc! Kdyby se dělo něco převratného, určitě se ozvu…
A díky!
Vaše Olga K.