O cestě „Po stopách Matky Markéty“

O cestě „Po stopách Matky Markéty“ už sice František Jakubec popsal všechny podrobnosti, ale přesto bych se s vámi ráda podělila o zážitek, který mě bude ještě dlouho provázet.

Poslední den, který jsme mohli věnovat sami sobě a svému osobnímu rozjímání, jsem navštívila neobvykle prostorný poschoďový dvojkostel Dona Boska. Ve spodní části je u hlavního oltáře nadživotní obraz ukazující, jak jdou hoši s Matkou Markétou a Donem Boskem na prázdniny za bratrem Josefem. Výjev mě natolik zaujal, že jsem slyšela klukovský hlahol jakoby vycházející z toho obrazu. Hornímu kostelu kraluje vzkříšený Ježíš z lipového dřeva. Svou mohutností předává chuť žít a řešit nevyřešitelné. Pod těmito dojmy jsem vyšla úplně jiným východem z kostela, než jsem chtěla a zabloudila jsem na opačnou stranu areálu, do míst, kde se nachází tiskařské učiliště (i tady mají stále nižší porodnost a tak jsou pyšni na to, že je o jejich školu velký zájem a přichází sem plno žáků).
Navzdory výstražné tabuli zakazující vstup, jsem se vydala po cestě podél oken, která byla z větší části zatažena žaluziemi. Představovala jsem si v duchu, jak během školního roku spěchají žáci do dílen v montérkách a čepičkách. I přes přivřená okna byl až zde venku cítit závan oleje a tiskařské barvy. Došla jsem před vchod. A ejhle, dveře otevřené. Ranní chládek proudil pro osvěžení směrem k vrátnému. Nahlédla jsem do dveří a on mi vyšel vstříc, menší kulaťoučký usměvavý pán v důchodovém věku. Hned se mě začal vyptávat, zda jsem engliš. A já vrtěla hlavou, a že: „Čechy - Praga“. Naznačením rukou a nohou jsem se domluvila, že bych se ráda podívala dovnitř prohlédnout si dílnu. Usměvavý vrátný mě vzal za ruku a procházel se mnou halou pečlivě uklizenou, a ukazoval mi stroje, na prázdniny pečlivě promazané a voňavé. Připomínali, že čekají na konec prázdnin a na šikovné ruce. Cestou se mě ptal, jak se jmenuji. A tak jsme se procházeli a usmívali se na sebe, a on: „Čechy - Praga -Hana“. Na konci haly byl boční východ, tak abych to měla blíž, mi jej otevřel, dal na obě tváře pusu a s úsměvem a zamáváním jsme se rozešli. Představila jsem si ta moje učňovská děvčata v bílém a dílny voňavé po cukru a másle. Až se mi po nich zastesklo. Duch Dona Boska mě opět utvrdil, že působím na správném místě - mezi učni.
Chtěla bych moc a moc poděkovat Janko Ihnátovi za úsilí, které pro nás zorganizováním této cesty obětoval i celému týmu, který se o nás po celou dobu staral. Budu se i nadále za všechny modlit desátek růžence. Přála bych všem ostatním spolupracovníkům, aby také oni mohli do míst Dona Bosca a Matky Markéty nahlédnout.

Hana Jandáčková